Základem hodu míčkem a oštěpem je jednoduchý hod jednoručním vrchním obloukem z místa a z pohybu. Tento jednoduchý hod je pohybovým základem nejen pro hod kriketovým míčkem (granátem) a oštěpem, ale uplatňuje se jako velmi důležitý prvek i v celé řadě míčových her.
Hod míčkem je soutěžní disciplínou pro kategorie žáků. Hod granátem je doplňkovou atletickou disciplínou, využívanou v soutěžích žáků středních škol. V minulosti tato disciplína měla spíše charakter sportovněbranný, dnes se stále častěji využívá míčku o hmotnosti 350 g a granát tak slouží jako průpravný prostředek zejména pro hod oštěpem.
Hod míčkem a granátem se řadí k technicky méně náročným atletickým disciplínám. Technika obou hodů se zásadně neliší. Rozdíl je pouze v držení (úchopu). Zvládnutí hodu těmito ná¬činími je nezbytným předpokladem pro úspěšný nácvik složitější techniky hodu oštěpem. Všechny tři hody vycházejí z přirozeného švihu, vyžadují rychlost, výbušnou sílu a pohybovou koordinaci.
Hod řadíme mezi elementární pohyby, které mají své kořeny v pravěku. Hod kamenem později oštěpem sloužil k získání potravy, k osobní obraně před nepřítelem nebo divou zvěří.
Hody míčkem a granátem vlastní historii doloženou literárními prameny nemají. Vždy sloužily jako průprava pro hod oštěpem, který se řadí k nejstarším atletickým disciplínám.
Jako sportovní disciplína se poprvé hod oštěpem objevuje ve starém Řecku. Do programu olympijských her byl zařazen nejprve samostatně, později od r. 708 př. n. l. se objevuje jako součást pentathlonu. Soutěžilo se v hodu oštěpem na dálku i na cí1. Používaly se dva způsoby techniky: lovecká a atletická. Se zánikem antických olympijských her dochází k úpadku hodu oštěpem. Využívají jej pouze příslušníci privilegovaných vrstev jako lovecký nebo bojový prostředek.
Po období útlumu se další zprávy o sportovním házení oštěpem a technice hodu objevují ve druhé polovině 19.století ve Švédsku. Používaly se dvě techniky hodu, kterými se soutěžilo poprvé až v roce 1908 na OH v Londýně: hod volným způsobem a švédským způsobem. Volný způsob byl charakteristický tím, že se oštěp držel na konci. Později se od tohoto druhu závodění upustilo. Švédský způsob byl charakteristický již držením v těžišti a přenesení oštěpu vzad nad ramenem bylo těsně před odhodem, současně se záklonem a "skřižným" krokem. Tento způsob nadále upravili Finové, kteří přenesení oštěpu prováděli v průběhu dvou předcházejících kroků. Oštěp se vychyloval více stranou a otá¬čel se k němu trup, tím se prodlužovalo působení síly na oštěp. Původní finský způsob se nadále zdokonaloval a vznikl tak „nový finský způsob“. Ten využívali Finové Pentillä a Järvinen, kteří zdokonalili působení síly na oštěp tím, že zvět¬šili úklon k házející paži. Plně také zapojili do hodu trup i nohy. Důležitým prvkem bylo také plynulé spojení roz¬běhu s odhodem, stupňování rychlosti.
V současnosti je technika hodu v podstatě stejná jako Järvinenův způsob.
Délka hodu míčkem, granátem a oštěpem závisí na třech hlavních faktorech: rychlost vypuštění náčiní do vzduchu, úhel odhodu náčiní a výška vypuštění. U hodu oštěpem se navíc ještě objevuje úhel, pod nímž je oštěp "položen" do vzduchu. Jedná se o úhel mezi podélnou osou oštěpu a horizontální rovinou v okamžiku odhadu. Optimální úhel odhodu se pohybuje okolo 40 °, mění se však podle povětrnostních podmínek. Techniku hodu míčkem (granátem) a oštěpem můžeme rozdělit na tyto základní fáze pohybu:
Pro důkladnější rozbor a nácvik správné techniky lze techniku rozdělit na tyto fáze:
Hod míčkem a granátem se řadí k technicky méně náročným atletickým disciplínám. Technika obou hodů se zásadně neliší. Rozdíl je pouze v držení (úchopu). Zvládnutí hodu těmito ná¬činími je nezbytným předpokladem pro úspěšný nácvik složitěj¬ší techniky hodu oštěpem. Všechny tři hody vycházejí z při¬rozeného švihu, vyžadují rychlost, výbušnou sílu a pohybovou koordinaci.
Držení míčku a granátu
Míček leží v dlani a je volně obemknut prsty. U hodu granátem se používá držení poněkud odlišné. Granát také
leží v dlani, ale prsty obemykají tělo granátu z vnější, palec z vnitřní strany (podobně jako u oštěpu).
Ukazovák na konci odhodové fáze udílí u praváků pravou rotaci, u leváků levou. Osa hodu je tedy totožná s
osou granátu, a tím dochází k minimálním ztrátám způsobeným vzduchovým třením. Granát se drží v ruce zátkou
nazad, pod náčiním je mezi palcem a ukazo¬vákem okénko. Nutné je klást důraz na to, aby cvičenci nedr¬želi
náčiní příliš křečovitě, ale spíš volněji.
Držení oštěpu
Hlavním cílem správného držení oštěpu je maximální využití délky házející paže a síly prstů. Většinou se
dodržuje zásada, aby vinutí leželo vždy v celé dlani a vycházelo žlábkem u zápěstí. Naproti palci svírají na
konci vinutí oštěp ukazovák nebo prostředník. Tyto prsty pomáhají k udělení rotačního impulsu, který je
důležitý pro pohyb oštěpu kolem jeho podélné osy. Nejčastěji se používají tyto druhy držení:
a) původní finský způsob - palec a prostředník se opírají o konec vinutí, ukazovák je stranou pod oštěpem, částečně přiložen k prostředníku a pomáhá udržovat stabilitu polohy oštěpu v nápřahu a je i zapojen do zátahu.
b) druhý způsob tzv. “klasický“ - palec i ukazovák se opírají o konec vinutí, ukazovák - nejaktivnější prst ruky se plně využívá k závěrečnému odhodovému impulsu i k rotaci. Obě tyto varianty nutí oštěpaře při nesení i v nápřahu vytáčet hřbet ruky vně. Je nutné, aby během celé předodhodové a odhodové fáze oštěpař držel oštěp pevně, avšak ne křečovitě.
c) třetí, málo používaný způsob, je držení "vidličkou". Oštěp prochází mezi druhým a třetím prstem ruky. Tento způsob usnadňuje držení oštěpu ve směru rozběhu.
Dále popisovaná technika se bude zabývat hodem oštěpu, ale lze ji použít i pro hod míčkem a granátem, protože technika provedení je prakticky totožná. Během dalšího popisu techniky budeme vždy vycházet z pozice cvičence házejícího pravou rukou.
Nesení oštěpu
Oštěpař nese oštěp uvolněně, obyčejně vrchním způsobem nesení oštěpu, při němž je
ruka s oštěpem nad ramenem vytočena dlaní k hlavě přibližně ve výši tváře až spánku a pohybuje s ním v
předozadním směru rytmicky v souladu s během. Druhá paže přitom pracuje normální běžeckou technikou.
Rozběh
Délka rozběhu se pohybuje mezi 20 až 30 metry a je určena schopností, která dovoluje
oštěpaři vyvinout takovou rychlost, aby mohl plynule spojit rozběh s odhodem. K tomu slouží značky umístěné
na okraji rozběžiště. Zpravidla se používají dvě hlavní značky. První - rozběhová - nám značí začátek
rozběhu. Odtud je rozběh již přesně rozměřen a rytmizován. Před touto značkou oštěpaři dělají zpravidla
několik volných kroků nebo poskoků apod. Od této značky oštěpaři provádějí 7 - 12 dvojkroků. Rychlost
rozběhu vystupňují až k nápřahové značce, před níž by měli dosáhnout maximální rychlosti.
Při dokroku levé nohy k nápřahové značce začíná příprava k odhodu. Během této fáze se snaží oštěpař zaujmout co nejvýhodnější odhodové postavení a stupňuje již získanou rychlost. Používá se dvoukrokový, čtyřkrokový a někdy i šestikrokový rytmus.
Nápřah
Oštěp bývá přenesen do nápřahu v průběhu dvou kroků. Používají se tři základní způsoby:
přímý způsob - oštěp se přemístí přímo nazad do nápřahu. Druhý způsob je proveden přenesením oštěpu nazad do
nápřahu vrchním obloukem. Třetí variantou je přemístění oštěpu nazad do nápřahu spodním obloukem. Tento
způsob provedení je však technicky poněkud náročnější, protože se během přemístění oštěpu úchop uvolní a v
nápřahu zase zpevní.
Předodhodový rytmus
Technicky nejméně náročný a nejpoužívanější je hod při čtyřkrokovém rytmu
předodhodových kroků, při výrazné rytmizaci levé nohy. "První krok" začíná výrazným odrazem levé nohy z
nápřahové značky a impulsivním přeskokem pravé nohy při současném přenesení oštěpu nazad do nápřahu. "Druhý
krok" z pravé nohy na levou je delší než krok předchozí. Snižuje se při něm těžiště, dokončuje se nápřah a
trup se vytáčí vpravo nazad stranou. Osa ramen a podélná osa oštěpu probíhají v této fázi přibližně ve
stejném směru. "Třetí krok", spojuje rozběh a odhod. Je zahájen výrazným odrazem z levé nohy se snahou o
rychlé přemístění pravé nohy daleko vpřed se snahou o co největší předběhnutí trupu a paže s oštěpem.
Chodidlo pravé nohy směřuje patou k zemi a staví se na zem přes vnější část s vytočením mírně vpravo stranou
od osy rozběhu. S vybočením chodidla dochází i k vybočení pánve, čímž se umožňuje větší zapojení rotačních
svalů trupu a prodlužuje se tím také dráha zátahu. Kvalita přeskoku přímo ovlivňuje úspěšnost hodu.
"Čtvrtý krok" představuje charakteristické odhodové postavení. Po ukončení odrazu do přeskoku se levá noha co nejrychleji přemístí nad zemí do opory. Mezi tím pokračuje plynule pohyb těla vpřed přes pravou nohu. Po přechodu těla přes oporovou pravou nohu dochází k jejímu náponu a současně se protlačuje pánev kupředu. Dokrok levé nohy se uskutečňuje přes patu s okamžitým sešlápnutím chodidla na zem. Zapřením levé nohy se zajišťuje fixace levé strany oštěpařova tě¬la. Současně s tím je dokončen nápon pravé nohy. Levá paže je poohnutá před tělem pod oštěpem a uzavírá tak trup. Poloha paže s oštěpem v nápřahu zůstává v průběhu přeskoku natažená. Ruka s oštěpem zůstává asi ve výši ramen, špička oštěpu je asi ve výši tváře.
Účinnost vlastního odhodu závisí na velikosti předběhnutí, a tedy i na délce dráhy zátahu. Bezprostředně po dokroku levé nohy je dokončen nápon pravé nohy v kolenním a hlezenní kloubu. Při pevném postavení levé nohy se levá strana oštěpařova těla zpomalí, tím dojde ke zrychlení pravé strany. Ukončením náponu pravé nohy dojde k vytlačení pravého boku kupředu. Trup se také dotočí do směru hodu a tím celé tělo utvoří pružný oštěpařský luk. "Luk" je opřený o pevně zapřenou levou nohu a protlačuje vpřed hruď. Pravá paže je stále tažená tělem, ohýbá se v lokti a pěst s oštěpem se pohybuje téměř po přímce, která s vodorovnou rovinou určuje úhel odhodu. Pravá noha po dokončení své práce, která silně zrychlila pohyb trupu a vedla k vytvoření luku, je tažena za tělem špičkou po zemi. Trup se pohybuje vpřed a dostává se nad levou nohu, která je stále zapřená. Pak nastane stahem břišního svalstva prudké trhnutí trupu vpřed. Přitom pravé rameno vyrazí vpřed vzhůru. Pravá paže se tak dostane do ještě většího napětí a provede vlastní švih. Loket se vytáčí pod oštěp ve směru hodu. Předloktí dokončí prudké sklopení ruky a zápěstí udělí oštěpu poslední pohybový impuls. Uvolní se velké množství energie získané během rozběhu. Část přenese oštěpař na oštěp. Část musí likvidovat brzděním, aby nepřešlápl odhodovou čáru. Levá paže během provádění celého hodu působí spíše pasivně. Až během odhodu otevírá prudkým trhnutím vlevo dolů trup. Tím pomáhá otočit a zvednout pravé rameno.
I.-II. první krok, III. druhý krok s nápřahem, IV.-V. třetí střižný krok, VI.-VIII. čtvrtý krok – oštěpařský luk
Nejdůležitějším činitelem, který ovlivňuje délku hodu, je odhodová rychlost a odhodový úhel, který činí 40 - 42°. Když je odhodový úhel příliš malý, je oštěp stržený a dráha letu je příliš plochá. Naopak při velkém odhodovém úhlu oštěp letí do velké výšky a délka hodu se tím zkrátí. Protože je oštěp poměrně dlouhé náčiní, klade mu vzduch velký odpor. Proto je nutné správně oštěp do vzduchu položit. Dále je nutné, aby úhel odhodu byl shodný s úhlem položení. Poloha oštěpu v okamžiku jeho vypuštění je tedy důležitá pro celkový výsledek hodu a nelze ji zanedbávat.
Během odhodu a hlavně v jeho konci dochází k mohutnému uvolnění energie získané během předchozích fází rozběhu a odhodu. K doznívání pohybu vpřed dochází pomocí přeskoku na pravou nohu. Je nutné tedy vyměřit rozběh tak, aby i při tomto doznívání pohybu oštěpař nepřeš1ápl a přitom se neokrádal na délce hodu. Optimální vzdálenost mezi místem vypuštění oštěpu a odhodovou čárou je asi 2 - 2,5 m.
Nácvik a zdokonalování hodu míčkem provádíme komplexním (celostním) nebo analyticko - syntetickým (rozloženým) způsobem učení. Komplexní způsob nácviku používáme u dětí mladšího školního věku, u kterých vycházíme z přirozeného pohybu. Využíváme přenesení náčiní do nápřahu spodním obloukem a cvičení provádíme z místa. Důležitá jsou průpravná cvičení (hod na cíl, hod na přesnost aj.) herního charakteru. Analyticko-syntetický způsob učení se využívá ke zdokonalování techniky hodu. K nácviku hodu oštěpem, který patří mezi nejtechničtější atletické disciplíny, přistupujeme až po zvládnutí techniky hodu míčkem. Při všech hodech dbáme na bezpečnost! Cvičíme v řadě v dostatečných rozestupech a zásadně odhazujeme na povely učitele: „Připravit!-Odhod!- Pro náčiní!“.
Vlastní nácvik hodů předpokládá rozvoj dominantních pohybových schopností. Pro rozvoj využíváme vybraná cvičení (obecné a speciální tréninkové prostředky). Při výběru vycházíme z věkových a individuálních zvláštností oštěpaře.
Námi předkládaný postup vychází z našich praktických zkušeností a opírá se o dosavadní poznatky.
Celostní postup nácviku hodu míčkem se využívá a je doporučován pouze u dětí mladšího školního věku a úzce souvisí s rozvojem rychlosti odhodových pohybů. Děti se seznamují s elementárními pohyby a technika hodu je nacvičována z místa a později z chůze nebo krátkého rozběhu. Důraz klademe na přenesení míčku z předpažení spodním obloukem do zapažení a vypuštění míčku nad hlavou. Volíme cvičení soutěžního charakteru s jednoduchými obměnami (hody na zavěšený cíl, pohybující se objekt (plný míč), hody do pásem, hody přes vertikální překážku, šiškový biatlon, aj.).
Jak již bylo výše uvedeno, hod míčkem a zejména pak hod oštěpem patří k technicky nejnáročnějším atletickým disciplínám. Proto při nácviku volíme analyticko-syntetický postup výuky.
Míček (granát)
nácvik správného držení míčku (vyhazování, přehazování náčiní z ruky do ruky, ve
dvojicích, před nebo za tělem aj.), uchopování náčiní ze země.
Hlavní zásady - správné nekřečovité držení míčku v prstech, ne v dlani.
Oštěp
uchopování oštěpu za vinutí všemi možnými způsoby (oštěp zapíchnutý špičkou v zemi); v pevním
držení provádíme bočné kruhy; ve vzpažení s oštěpem provádíme zapichování oštěpu o vertikální oporu (strom);
odhody se zapichováním oštěpu do země 2-3 m před cvičence (ze stoje, ruka ve vzpažení, špička oštěpu směřuje
mírně k zemi a provádíme odhody šikmo vpřed).
Hlavní zásady - přirozené pevné uchopení, polohu oštěpu před odhodem, při letu a zapíchnutí.
Správné držení míčku (granátu), oštěpu
náčiní držíme v mírně pokrčené paži ve výši očí (u oštěpu
špička směřuje mírně k zemi), chůze s náčiním (odhodová paže mírně vykyvuje vpřed a vzad v souladu s pohybem
dolních končetin), běh s náčiním (nejprve mírný poklus, později vybíháme dynamicky z místa se snahou o
udržení běžeckého rytmu).
Hlavní zásady - správné držení náčiní, rytmický soulad pohybu házející paže s náčiním a pohybu dolních končetin.
Přenášení náčiní do nápřahu
provádíme nápřah spodním nebo dolním obloukem na místě, zpočátku lze
náčiní kontrolovat pohledem (nápřah), u oštěpu lze přidržovat špičku neodhodovou paží ve výši očí, za chůze
a za mírného poklusu.
Hlavní zásady - plynulý vedený nápřah v ose rozběhu, propnutí paže v nápřahu.
vlastním náčiním nebo lehčím náčiním – tenisové a pěnové míčky, rakety
Hlavní zásady - „zavěšení“ trupu při nápřahu (prohnutí hrudní páteře a protlačení pánve vpřed (snaha o vytvoření „oštěpařského luku“), postupné zapojování jednotlivých segmentů těla do odhodu, vzpažení mírně pokrčené paže s náčiním ve všech fázích pohybu, prodloužení působení doby na náčiní (překrok).
příklady cvičení:
Hod je zahájen výkrokem levé nohy, druhý krok pravou je úmyslně prodloužen („zavěšení“ a záklon trupu), třetí krok je ukončen zrychleným dokrokem. Paže je ve všech fázích pohybu ve vzpažení.
Vhodné je provádět odhody do protisvahu (oštěp) nebo na vertikální cíl – pletivo, síť aj. (míček) z důvodu snahy o zasažení výše umístěného místa (natažení házející paže) a efektivity cvičení (míčky se odráží zpět).
Hlavní zásady - rytmizaci jednotlivých kroků, „zavěšení“ trupu při nápřahu, vzpažení mírně pokrčené paže s náčiním ve všech fázích pohybu
Z místa:
cvičíme jednotlivé fáze odhodového postavení – z bočného postavení (váha přenesená na
zadní nohu), přetočením na špičce zadní nohy a na patě přední nohy zaujímání oštěpařského luku. Cvičení
provádíme zpočátku v pomalém tempu (rozfázovaně), později v rychlejším tempu. Cvičení:
Hlavní zásady - přenesení váhy těla na mírně pokrčenou pravou dolní končetinu,levá paže v mírném pokrčení před tělem (uzavírá trup), postupné přetáčení celého těla do směru hodu - čelného postavení (přes patu, bok levé nohy a trup).
Za pohybu:
cvičíme přenesení oštěpu do nápřahu během tříkrokového rytmu (výkrok levou, přenesení
náčiní do nápřahu, střižný krok pravou, došlap na levou)
Cvičíme nejprve z polovičního rozběhu, postupně pohyb zrychlujeme a prodlužujeme rozběh.
Oštěp se skládá ze tří hlavních částí - hlavice, těla a vinutí úchopu. Tělo oštěpu může být plné nebo duté a musí být zhotoveno z kovu nebo jiného vhodného materiálu jako pevný, nedělitelný celek. K tělu musí být připevněna kovová hlavice zakončená ostrým hrotem. Povrch těla oštěpu nesmí mít žádné jamky, hrbolky, rýhy nebo plastické švy, díry nebo zdrsnění a jeho plocha musí být hladká a po celé délce jednotná.
Rozběhová dráha pro hod míčkem, granátem a oštěpem musí být dlouhá nejméně 30,0 m a nejvýše 36,5 m. Musí být podélně vyznačena dvěma rovnoběžnými čarami širokými 50 mm, vzdálenými od sebe 4,0 m. Hod musí být proveden před kruhovým obloukem o poloměru 8,0 m. Oblouk musí být vyznačen bílou čarou širokou 70 mm nebo stejně širokým, bíle natřeným břevnem ze dřeva, zapuštěným do úrovně okolní půdy. Na obou koncích oblouku musí být vyznačeny bílé čáry široké 70 mm a dlouhé 750 mm (měřeno od vnitřní hrany postranních čar rozběhové dráhy) vedené kolmo na podélné čáry rozběhové dráhy. Výseč pro dopad náčiní musí být vyznačena bílými čarami, jejichž vnitřní hrany musí procházet průsečíky odhodového oblouku s rovnoběžnými postranními čarami, jež vymezují rozběhovou dráhu a v prodloužení se musí protínat ve středu křivosti odhodového oblouku. Čáry, jež vyznačují výseč, tak svírají úhel 29°.
Způsob hodu. Závodník musí oštěp držet za vinutí. Oštěp musí být hozen přes rameno nebo přes horní část házející paže, nesmí být vržen ani mrštěn. Neortodoxní styly jsou zakázány. Hod je zdařený pouze tehdy, když se hrot kovové hlavice oštěpu dotkne země dříve, než jakákoliv jiná část náčiní.
V celém průběhu pokusu až do vypuštění oštěpu z ruky se závodník nesmí zcela otočit tak, aby byl zády k odhodovému oblouku.
Jestliže se kdykoliv v průběhu hodu oštěp zlomí, nesmí být takový pokus považován za nezdařený, pokud byl proveden v souladu s pravidly. Pokud přitom závodník ztratí rovnováhu a poruší některé ustanovení tohoto pravidla, musí to být považováno za neplatný pokus a závodník má právo na opakování pokusu.
Posuzování platnosti pokusů. Závodník nesmí opustit rozběhovou dráhu dříve, než se náčiní dotkne země a nesmí se kteroukoliv částí těla dotknout čar, které vymezují rozběhovou dráhu nebo terénu mimo ni.
Počet pokusů. Jestliže je v soutěži 8 a méně závodníků, mají všichni 6 pokusů. Při vyšším počtu mají všichni závodníci 3 pokusy a další 3 pokusy jen ti, kteří jsou po třech pokusech na 1.-8. místě.
Závodníci mají právo vynechat kterýkoli pokus, nemohou však vyžadovat jeho provedení později.
K provedení pokusu mají závodníci časový limit 1 min.
Rozhodčí zaznamenává každý zdařený, nezdařený či vynechaný pokus. Neplatný pokus se nezaznamenává.
Měření výkonu. Rozhodčí měří každý zdařený pokus. Měří se od nejbližší stopy způsobené dopadem náčiní k vnitřnímu okraji odhodové čáry. Stopa náčiní musí ležet zcela mezi vnitřními okraji čar vymezujících plochu výseče (29°). Pokud se měří ocelovým pásmem, hodnota nula se kryje s okrajem nejbližší stopy dopadu náčiní. Výkon se odečítá od vnitřního okraje odhodové čáry a zaznamenává se s přesností na cm.
1. V pravidlech atletiky zjistěte jakým způsobem se vytyčuje výseč pro hod oštěpem.
2. Zjistěte jakým způsobem probíhá kvalifikace a kolik oštěpařů postupuje do finále.
Určování pořadí. Vítězí závodník, který dosáhne nejlepšího výkonu, tj. hodí nejdál. Pokud dosáhnou dva a více závodníků stejného nejlepšího výkonu, nastává rovnost výkonů a o pořadí rozhoduje druhý nejlepší pokus, popřípadě třetí atd. Trvá-li i nadále rovnost výkonů a jedná-li se přitom o první místo, absolvují závodníci se shodnými výkony nové pokusy ve stejném pořadí až do konečného rozhodnutí.